Sedmého dne ráno se nás deset a pes, který s námi včera přešel přes kopec a evidentně nás nemínil opustit ani v dolině, vydalo mezi skaliska. Zcela nečekaně bylo to, co jsme původně považovali za kaňon Komárnice, po většinu času zcela řekyprosté. Samotná říčka se objevila až ke konci soutěsky poté, co jsme prošli několika lesy, loukami a travnatým údolím s chajdou na konci, jež ze všeho nejvíce připomínalo ovocný sad (kdyby to ovšem byly ovocné stromy). Cesta to byla moc pěkná, jen nesplňovala naše představy průchodu říčním kaňonem. Vše vypadalo spíše jako příjemné úzké údolíčko mlékem a strdím (nebo alespoň jahodami) oplývající. Větší divočina se ve vyschlém korytu a nejbližším okolí nejspíše koná na jaře, kdy na horách taje sníh.

Ještě, než jsme minuli první tůňky a z podzemí se definitivně vyloupl potůček, Aleš spatřil svou první černohorskou zmiji. Tímto činem potvrdil pověst předního odborníka skrze nebezpečnou zvěř a začal svou kariéru našeho dvorního zmijozora.

Ve chvíli, kdy létem vysušená Komárnica nasbírala dost vod na to, aby si zasloužila pojmenování řeka, jsme už šlapali po asfaltové cestě skrze okraj roztahané vsi pozoruhodné především vysokým počtem starých, polorozpadlých domů beze střech. Teprve z mostu u křižovatky mezi centrem dědiny a jejím předvojem bylo možno zaslintat nad začátkem skutečného a nefalšovaného říčního kaňonu jménem Nevidio. Svůj název si získal mimo jiné proto, že byl jednou z posledních neprozkoumaných částí Evropy a údajně posledním neprozkoumaným evropským kaňonem vůbec (druhá názvoslovná teorie hovoří o náhlém mizení Komárnice mezi skalisky, kde se bezpečné schová lidskému zraku). Skupina lezců z Nikšiče jej pokořila až roku 1965. Dnes kaňon v hojných počtech láká movité dobrodruhy a firmy dodávající jim za úplatu vybavení a školené průvodce. Kousek před mostem parkovalo množství aut naložených neoprény, bez kterých byl zde provozovaný canyoning nemyslitelný. Trochu jsme okolo se hemžícím lidem, kteří měli na to vlastnit nebo si půjčit obleček proti mokru a chladu a další nezbytnou výbavu, záviděli.

Kousek dále po cestě nad vsí Poščenje jsme též nalezli první vlaštovky místních turistických infoslužeb v podobě veliké cedule s různými místy, kam jste se odtud mohli vydat a naprosto nereálnými časy pochodu k nim. Cedule spolu s níže popsaným překvapením evidentně notně předbíhá příchod samotných turistů, protože na ní sice byly názvy patřící k Durmitoru a odkazující na stezku, po které jsme přišli, ta však nejevila známky větší turistické zátěže a dle stavu tudy projdou tak dvě skupiny ročně.

Zdánlivě jednoduchý, toho dne závěrečný, úkol dopravit se co nejúspornější cestou od infocedule někam na okraj městečka Šavniku se změnil v mokrou orientační hru. Stezky na mapě a ve skutečnosti spolu bohužel příliš nekooperovaly a tak jsme po několikerém skončení v čerstvě zmoklé trávě rezignovali na zkratku a pokorně se vydali zpět k asfaltce, která dle mapy kopeček nad Šavnikem obíhala a pomalu se klikatila dolů.

Co jsme v tomto turistickým lidem opomenutém kraji (blázny v kaňonu nepočítaje, nikde jinde jsme v okolí nepotkali ani nohu turisty) opravdu nečekali, byla rozestavěná široká přímá silnice a monstrózní křižovatka. Skoro-dálnice má v budoucnu přes hory spojit Šavnik, Žabljak a další místa, jež byla černohorskými plánovači určena za turisticky atraktivní.

Zapíchli jsme to na louce s výhledem na právě budované veledílo. Museli jsme po dlouhém pochodu vypadat dost zuboženě, neboť zatímco někteří vyhodnocovali situaci, holkám ležícím opodál i s bágly bábuška z nedalekého stavení sama od sebe donesla vodu. Hodila se, protože nikde v okolí žádný jiný zdroj nutných poživatelných tekutin nebyl.

Verču s Janou jsme zanechali jako strážkyně rodinných krosen a stavitelky stanů a vydali se po prašném základu silnice na obhlídku Šavniku. Jak se zdá, Černohorci mají s tímto městečkem (na naše poměry malou vesnicí) velké plány. Budovaná luxusní cesta, hotel Šavnik i cena piva v místní restauraci – to vše odpovídá budoucímu horskému středisku. Skutečné poměry už nikoliv. Pár nových nebo opravených domů se mísí se starými polorozpadlými boudami na okraji, po nějakých dalších návštěvnících ani stopy a celková atmosféra připomíná spíše zapomenutý kraj světa.

Po nákupu nějakých těch pochutin v místním obchůdku a pozastavení se nad faktem, proč v hospodě mají na každém stole misku na tvrdo uvařených vajec (asi pro štamgasty k snídani), jsme se vrátili k již šikovnými děvčaty rozestavěným stanům a udělali si pěkný večer na vyhlídce.

V tuto chvíli bych ještě rád zmínil svůj obdiv vůči Psovi, který se nás stále věrně držel. Skládám mu hold za štreku, kterou dokázal ujít a přitom fungovat jen na vylízané ešusy a půl krajíce chleba k obědu.

---

Itinerář

Trasa (celá pěšky): pastvina v Dobri do – okraj vsi Poščenje – louka na kopci nad křižovatkou kousek před Šavnikem

Stezka skrze údolí/kaňon jen pomalu se objevující řeky byla oproti našim předpokladům značená a dobře schůdná. Zcela evidentně tudy moc lidí nechodí, ale pokud už se někdo rozhodne, neměl by mít větší problém. Pěšina se na druhém konci údolí mění v cestu vedoucí skrze a okolo vsi Poščenje a dále do Šavniku. Kaňon Nevidio začíná u z dálky viditelného mostu a z hlediska pokochání se vyplatí krátká zacházka od křižovatky (do Poščenje a Šavniku se pokračuje druhou cestou doleva).

Časy pochodu na ceduli u cesty okolo Poščenje jsme vyhodnotili jako silně podhodnocené. Už si přesně nepamatuji, kolik že měl trvat pochod skrze údolí k Durmitoru do Dobri do, ale nám to zabralo podstatně více – včetně nalezení nocležiště to byl skoro celodenní pochod.

Pokud byste se rádi vypravili mezi sevřená skaliska, mezi kterými si to ženou vody Komárnice, připravte si pořádný balík peněz. Cenové nabídky za den v kaňonu včetně zapůjčení vybavení a zdatného průvodce se šplhají i ke sto eurům. Pokud máte výbavu i zkušenosti na to, vydat se tam sami, pak vám mohu jen závidět.

Z dalších atrakcí okolo cesty mohu zmínit občasný vodopád Skakavica – bohužel když jsme okolo něj šli my, voda po něm zrovna příliš neskákala. Zajímavější to pravděpodobně bude v časech, kdy má v řekách více co téci.

Louka, kde jsme spali je na kopci nad přímou cestou od obří křižovatky k Šavniku. Jedinou její nevýhodou bylo množství pichlavých rostlinek. Obchody v Šavniku měly otevřeno i k večeru a nabízely standardní černohorský sortiment (bílý chleba, nějakou zeleninu, pochutiny, olivy, mesni narezak…).

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den šestý – Nový člen výpravy <<<