Tady se dostáváme ke kameni úrazu naší výpravy. Minimálně stan můj a Peterův projevil sice slušnou voděodolnost, ovšem lehce nedostačující kapacitu. Když mi jej kamarádka s ujištěním, že je pro dva, půjčovala, zapomněla evidentně dodat, že ti dva musí být buď trpaslíci nebo milenci. Ani čtyřkový stan, okupovaný Verčou, Jankou, Martinem a Zelím nezdál se býti dosti prostorným. Těsno dokonce vyhnalo holky na chvíli ven na zmoklou trávu. Když se ke všemu přidalo nesnesitelné vedro, každý si snadno domyslí, že se noc dá strávit i pohodlněji.

Je to tak. Od té památné noci, kdy jsme se dusili jak kuřata na pánvi a celou noc se k sobě tulili více, než by bylo bezpodmínečně nutné, mám na stan krom nepromokavosti a lehkosti další požadavek, a tím je prostornost.

Avšak malé stany se záhy po probuzení ukázaly jako ten menší problém. Mně bylo šoufl jen lehce, zato s Verčou to vypadalo špatně docela dost. Celá výprava se začala modlit za její zdraví a abychom tuto metafyziku vyvážili něčím rozumnějším, sesedli jsme se u průvodců a map, abychom vykoumali náhradní plány, kdyby se to s ní nezlepšilo. Padlo mnoho alternativ z čehož poslat ji domů byla ta nejzazší. Jednak z důvodů bezpečnostních, ale i finančních. Mnohem přijatelnější bylo doufat, že se alespoň částečně zvetí a bude schopna absolvovat nějakou lehčí túru. Promýšlela se delta Dunaje (zavržena kvůli nepřipravenosti na její hmyzí podmínky) nebo opevněné kláštery kdesi na severu a jejich obyvatelé – vousatí popi. Po tomto brífingu jsme Verču ve spacáku prozatím uklidili do brázdy staré (a nepoužívané) polní cesty a v průběhu neustálého uvažování co dál dali v rámci boje s nudou prostor hrám slovním, karetním i manuálním.

Čekáme na Zelího s Jančou, kteří se vypravili pro vodu, sušíme věci, hrajem si s Poi (dva tenisáky na špagátě – Jenda se s nimi právě šikovně přetáh přes ty svoje tenisáky)…

Odpoledne, s ohledem na stále značně nemohoucí (ale stabilizovanou) Veru, jsme postupně odhlasovali vynechání posledních českých vesnic Bígru a Eibentálu, sestup do civilizace v podobě vesničky na kraji Dunaje – Liubcove, a odložení tohoto sestupu o jeden den. Více zatím nemělo smysl koumat, rozhodnout mělo ráno.

Až na lehkou nevolnost, strach o Verčino zdraví a neustálé operativní přehazování plánů expedice, se koneckonců jednalo o docela příjemně prolenošený den u potoka zpestřený průzkumem několika nedalekých rozbitých a zarostlých stavení. Cílem bylo zjistit, zda by náhodou nemohla poskytnout úkryt na další noc. Sice mohla, ale nakonec jsme raději zůstali na místě.

---

Itinerář:

Trasa: žádna, nehnuli jsme se z místa

I když tento byl vynucený okolnostmi, není vůbec špatné si do plánu expedice zařadit nějaký odpočinkový den na pěkném místě, kdy se pouze nabírají síly a mastí karty. Nebo alespoň počítat s časovými a trasovými rezervami, které jej umožní v případě nutnosti.

Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den třetí – Na suchu <<< >>> Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den pátý – O Češích, Srbech a Rumunech na břehu Dunaje