Den přímo nabitý zážitky a šílenostmi. Ale popořadě. Ráno jsem spáchal tento deníkový zápis:

Do Liubcové půjdem až dnes. Verča zcela evidentně nebyla pochoduschopná a abych se přiznal ani mi by to nepřidalo. Strávili jsme tedy poklidný den na tábořišti u potoka. Spalo se, hrály se hry… Večer někteří z nás vyděšeni představou další stísněné noci ve stanu, připravili si ležení na mostě. Já se Zelím i záložní protidešťový kryt pod mostem, který naštěstí zůstal nevyužit. Nutno říci, že jsem se zde vyspal zatím nejlíp za celou dobu výpravy. Asi jedinou skvrnou této noci bylo časné nadranní probuzení. Nejdříve jsem nechápal, proč se mnou Janča tak zuřivě cloumá, ale reflektory na nás jedoucího auta mi vnukly tu správnou myšlenku. Auto naštěstí zastavilo kousek před námi. Vylezli z něj dva Rumuni a pět psů. Po zuřivé diskuzi zmizeli všichni v lese. Teď je ráno a vrátil se zatím jen jeden pes. Po druhém probuzení Jana pohotově překřtila naši výpravu na „Pochod marodů“. Verča už je celkem v cajku, i já si své odležel už včera, ale směnu po nás převzali jiní. Z Petera to jde vrchem a z Jendy zase spodem. Eva se cítí nějaká zesláblá. Včera nadhozené alternativní plány pokračování expedice nejspíš přijdou vhod. Už se těším na vousaté popy a opevněné kláštery.

P.S.: Stále jsme nerozluštili, co znamená cedule nad mostem. Je na ni šipka ve směru od našeho tábora a nápis:

Vinatorea interzis
——–> a
loc de refugiu

Evidentně něco o zákazu a místu odpočinku, jenže mate nás ta šipka.

K těm alternativním plánům. Večer už si na ně nikdo nevzpomněl. Jakoby zdejší ovzduší mělo blahodárný účinek (a nejen to, jak se dočtete dále). Po ránu sice půlka výpravy vypadala na odpis, ale jak slunce putovalo po obloze, spalovalo všechny bacily a ve spolupráci se starými slovanskými bohy dokázalo, že večer už se všichni cítili docela fit. Vrcholky Godeanu, den před tím a ještě po ránu tak vzdálené a zahalené v oparu horečnatého blouznění, se vrátily zpět do naší reality.

Povedlo se. Karavana se okolo půl jedenácté dala do pohybu. Cesta byla sice plná zastávek kvůli marodům, ale přese všechny chorobami kladené překážky úspěšně vyústila v Liubcové. Částečně díky dětem, které se na nás kousek před vsí nalepily. Konečně jsme si mohli trochu popovídat v rumunštině. Bohužel těch pár frází z průvodce nezdálo se dostačující k plnohodnotné konverzaci, ale pobavili se všeci. Děti nám poté, co pochopily, kam míříme, ukázaly odbočku do centra vesnice, kterou bychom jinak přehlídli.

Děti byly fajn, ačkoliv nám chvílemi naháněly husí kůži svými drastickými hrátkami s jakousi panenkou. Bez mrknutí oka jí utrhly hlavu a tu pak nosili namotanou na klacku přes rameno. Klidně si s ní i zaházely nebo ji vyválely v louži. Alespoň tak zpestřily sice nadšenou, ale nepříliš obsažnou konverzaci podle slovníku v průvodci.

Příchodem do vesnice teprve začala ta pravá šou. Nejprve pozvolna. Z rumunsko-srbskou babičkou, která uměla pár slov česky, jsme vyjednali dalšího malého průvodce, který nám ukázal, kde se dá koupit pivo a chleba – dvě věci po kterých členové expedice nejvíce toužili. Nyní bylo nutno zjistit, jak se dostaneme do Baile Herculane. Prý jede jednou za den autobus do Oršové, ale až někdy po poledni, což nám připadalo pozdě. Jakýsi dědula čehula, podivný chlápek ovládající základy slovanštiny, nám vysvětlil, že stačí říct a sežene nám odvoz. Inu, řekli jsme mu, jenže nabízená cena nám připadala příliš vysoká. Osmdesát euro za cestu do Baile jsme dát nemínili, tak začalo smlouvání. Za pomocí dvou dalších lidí jsme se s čehulou a jím přivedeným řidičem zuřivě dohadovali na ceně. Jenže zkuste s někým diskutovat o penězích ve třech různých jazycích a počítat to ve třech ještě různějších měnách (do tajemství místních zvyků psaní cifer a nedávno proběhlé měnové reformy jsme pronikli až mnohem později). Došlo samozřejmě k mnoha nedorozuměním. Nakonec jsme odvoz odmítli. Hlavním důvodem byl vcelku zajímavý rumunský zvyk smlouvat nahoru. Z počátečních 80 euro za cestu do Baile se vyklubalo 90 euro za odvoz jen do Oršové. S dědulou jsme se pak znova potkali před hospodou. Ještě jednou nám zopakoval nabídku a na naše kroucení hlavami reagoval několika nelichotivými výrazy. Uvnitř lokálu jsem si ještě výborně pokecal španělsky s dalším liubeckým občanem. Jím nabízená cena mi ale málem vytlačila oči z důlků. Nechali jsme si tedy načepovat vodu a jali se stopovat u hlavní cesty kousek za centrem vsi. Zastavil nám pouze jeden Rumun, zato rovnou několikrát. Po té, co na třetí pokus přivezl člověka hovořícího česky, ověřili jsme si, že už před tím jsme mu po jazykové stránce rozuměli výborně. Bohužel podstatně méně jsme si porozuměli po té finanční. Smířeni s osudem zahrnujícím další ranní pokusy o stopování a nejspíše odpolední cestu busem, vyhledali jsme noční útočiště na přilehlé kamenné pláži.

(O záludnostech počítání v rumunské měně více v itineráři.)

Nevím, jestli deníkový zápis vystihuje celkovou divokost odpoledního vyjednávání, kdy se dědula krom své mateřštiny pokoušel mluvit jakousi univerzální slovanštinou, mladá prodavačka z obchodu to občas korigovala anglicky a my komunikovali vším včetně rukou a nohou. Kdy se oni snažili vysvětlit, jak jsou chudí vesničané a opravdu nás nechtějí moc oškubat a my se pokoušeli sdělit, že jsme chudí studenti a tolik jim zaplatit rozhodně nemíníme, i kdybychom nakonec měli plout na voru po Dunaji.

I bez naší zjevné ekonomické tuposti jsme pro některé vesničany byli atrakce. Minimálně při vstupu do vesnice atmosféra působila, jako že tu na podobné návštěvy nejsou moc zvyklí a náš malý průvodce se tvářil hodně nadšeně, když nám ukazoval kde, co a jak. Pak se zájem místních ze zvědavého okukování zúžil na to, jak si přivydělat či nám pomoct (v případě odvozců obé, v případě prodavaček místního obchodu a paní hostinské druhé, neb obchodnice nám ochotně napekly čerstvý chleba a paní hostinská dovolila načepovat vodu – to abych Rumunům nekřivdil). Později u řeky jsme ke spolupráci ještě přesvědčili mladého klučinu hovořícího česky (pracuje v naší republice a byl doma na návštěvě). Ten se nám ještě poměrně ochotně pokusil pomoct, žel jeho známý disponující tranzitem nebyl k nalezení. Tak jsme nakonec vzdali marné pokusy o autostop a jali se chystat nocleh.

Při přenášení batohů si nás odchytili nějací Srbi, vyprosili si chlapy a zavedli je k blízké vilce. Nejprve to vypadalo na vloupání, ale po chvíli jsme zjistili že chtěli jen spravit bránu. S touhle skupinkou jsme si pak už stylem já Slovan – ty Slovan docela dobře pokecali. Pláž, na které kempíme, je jejich bosse, chlápka kterému krom ní patří penzion v Moldově a nejspíš i půlka vesnice. Hned vedle jeho vilky na stejné zahradě má obydlí rumunský senátor, takže to vypadá na setkání s opravdu velkým zvířetem. Za pomoc nám rozdali jabka a přivezli trochu té Timišoreany (rumunská značka piva – pozn. aut.), jenžto má dle na lidech provedených experimentů léčivé účinky. Samozřejmě došla řeč i na odvoz do Baile. Tu jsme se dozvěděli, že původní cena nabízená čehulou a jeho mužem byla velice příznivá a blbci jsme nakonec my. No, přece jen si raději počkáme na autobus nebo jestli Zelí nestopne někoho, kdo nám bude dělat taxíka grátis. Pohlavár nám laskavě udělil svolení přenocovat na jeho pláži a vyjednal nám i bdělost a hlavně ohleduplnost dunajských pohraničníků, aby se snad v noci nepodivovali, co se jim to válí na břehu hraniční řeky a nechtěli tomu nějakým pro nás ošklivým způsobem přijít na kloub.

Celkově šlo o jeden z nejzajímavějších dnů výpravy. Cestou do vesnice jsem se naučil pár nových pochodových her a přímo ve vsi pak tajemnému umění rumunského smlouvání nahoru. Setkali jsme se s množstvím výrazných postav. Ať už to jsou sadistické (ale jinak milé) děti, podnikavý dědula čehula a jeho kámoš, španělsky hovořící chlapík v hospodě (připomínal mi postavičku bohatého Texasana), klučina-průvodce, velké srbské zvíře a jeho banda, mladík živící se nějakou podřadnou prací v Česku, podbízivý motorista, nebo množství různých babiček. Ti všichni jsou hodně zajímavé postavičky, na které se jen tak nedá zapomenout. Každý z nich přispěl svou troškou do rázovitého koloritu této rybářské vesnice, která by snad ani nemohla být vesničtější. A to v dobrém slova smyslu.

Následný nocleh na molu u Dunaje pak byl jen adekvátní romantickou tečkou za pátým dnem výpravy. Dnem který nás mnoho naučil o měnách, jazycích a místních zvycích. A který podle mnohých dokázal, že rumunské pivo léčí.

Spíme na betonovém molu vybíhajícím do řeky. Jsou tu všeci, jen pár se páří ve stanu opodál. Měsíc zrovna zapadl za srbské hory. Před tím se spolu s hvězdami odrážel na hladině Dunaje. Cvrkají cvrčci a místní mládež dovádí opodál. Romantika až za roh. Peter s Martinem vytuhli, já dopisuju a zbytek čeká na tradiční deníkovou pohádku na dobrou noc.

P.S.: Vyjednávání s Rumuny se pokud možno vyhněte. Není to nejvýhodnější.

---

Itinerář

Trasa (celá pěšky): tábořiště u mlýna – Liubcová

Až červená značka uhne ze zpevněné cesty podél potoka, je nutno ji opustit a jít dále po cestě. S mapou nelze zabloudit. Jen pokud chcete k hlavní cestě a obchodu (na druhém konci dědiny, než kam dojdete) projít skrze hlavní část vesnice, musíte včas přejít přes potok (opět napomůže mapa). Nebojte se, že cesta za potokem chvíli vypadá jako vstup na něčí dvorek, záhy se změní v pěknou asfaltku.

Cestou do vesnice nám přišly vhod mnohé slovní hry, jejichž znalostí disponovali členové expedice. Kochání je sice fajn, ale nejde se mu věnovat věčně a i témata běžného hovoru čas od času dojdou. Pak přichází na řadu zábavné pochodové kratochvíle.

Vyjednávání s Rumuny v Liubcové – nevýhodné, vážně… Nevím jak to dokázali, ale opravdu smlouvali směrem na horu a čím dál nevýhodněji pro nás. Vrcholem bylo, když mi španělsky hovořící muž v hospodě na desku stolu (poté, co jsem si mu postěžoval jak jsou jeho spoluobčané vyděračtí!) načtrnul částku 150 euro (my odmítali 80…).

Ohledně měn. Rumunsko v roce 2005 provedlo měnovou reformu. Ze starého leu se stal nový leu (množné číslo lei, drobnější je ban, 100 banů=1leu, mezinároní kód-RON). Vypadalo to jednoduše, z 10 000 starých se stal 1 nový. Bohužel především starší lidé a vesničané stále počítají ve starých. A k tomu ještě pokud cifru píší, pak vynechávají poslední tři nuly (bodějť, vždyť by se upsali). My toto nevěděli a proto jsme si prvních pár desítek minut při vyjednávání ceny (které se teda krom starých a nových lei probíhalo i v eurech) připadali jak Alenka v obzvláště zvrhlé říši divů.

K noclehu jsme se rozhodli rozložit kousek za vesnicí ve směru na Oršovou, kde se mimo plán nabídla kamenitá pláž a molo. Vstup nevypadal nijak omezen, a že pozemek někomu patří jsme se dozvěděli náhodou. Srb byl naštěstí velice sympatický, i když zvláštní pán.

Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den čtvrtý – Lazaři <<< >>> Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den šestý – Koštovačka dopravních prostředků