Hned po ránu jsme cvičně nabrali kolektivní skluz oproti původní představě. Nakonec se ale odchod odehrál v přijatelném čase. Staří známí separatisti dokonce nedočkavě vyrazili vstříc Rovensku o dvě minuty dříve, snad aby neztratili ani vteřinu drahocenného času. My jeskyňáři jsme se vydali na pochod hned za nimi. Dopadlo to paradoxně tak, že o nějakou tu hodinku později doháněli oni nás. Někde špatně odbočili a symbolicky zrovna, když jsme je vesele pomlouvali, něco za námi zafunělo a oni to Peter s Jendou a Evou alias párem.

Chvíli to vypadalo, že se výprava definitivně rozdělila na dvě poloviny s různými cíly. Ač separatisti vyšli jen chvíli před námi, naháněli jsme je (a následně oni nás) půl dne. Tak jsme si příšerného vedra užívali v menší skupince a omezili počet lidí, se kterými jsme se museli dělit o vodu. Třetí den byl jediným, kdy jsme o životodárnou tekutinu pocítili silnější nouzi. Standardní výbava dvou jeden a půl litrových flašek vždy dokázala vydržet od zdroje ke zdroji, jen na cestě do Rovenska se zdroje ukázaly býti od sebe mnohem dál a k tomu švestkový sad projevil svou jednu malou, ale zásadní vadu. Nenašli jsme zde pitnou vodu. Pití z poměrně velkého potoka se nikomu nechtělo riskovat a tak jsme vyrazili na cestu se zbytky z minulého dne a s vírou, že brzy určitě na nějakou studánku narazíme. Chyba lávky.

Putování s pálícím sluncem nad hlavou a vědomím, že do trika každého z nás se vsává více vody než máme ve všech petkách dohromady a nejbližší apa potabile je kdesi v nedohlednu, je rozhodně zajímavá zkušenost, ale osobně se bez ní příště obejdu. Když jsme se na kopci ve stínu stromu dělili o pár doušků, platilo království nikoliv za koně, ale za cokoliv, co aspoň trochu teče.

Krajina, kterou jsme ted den procházeli, byla krásná, romanticky idylická, zelená trávou a lesy, žlutá sušícím se senem, hnědá kmeny stromů žel ani trochu modrá vodou. Naštěstí naše trýzeň netrvala víc než bylo bezpodmínečně nutné a kousek před Rovenskem, když byli všichni patřičně, ale nikoliv na smrt, vyprahlí, jsme zažili malý studánkový happy end.

Ještě před ním, jsme se dokázali potkat se separatistickou částí výpravy a opravdu zlými psy. To co se o Rumunsku říká, totiž že je plné potulujících se psů, je pravda. Naštěstí drtivá většina z nich není příliš nebezpečná, a i když se to nezdá, k někomu patří nebo aspoň patřili, a proto se dají celkem jednoduše zahnat. K tomu se doporučuje něco hodit nebo se rozpřáhnout klackem. Jak říká průvodce, „bačové bijí své psy metodou hlava-hlava“, proto tito na podobná gesta celkem uspokojivě reagují. A kdyby byli opravdu divocí, rána klackem za uši umoudří kdekoho. Jste-li nevhodně mírumilovní i v situácích, kdy vám jde o krk, k udržení hafíků od těla by měl stačit i pouhý náznak hodu či nápřahu.

Skutečně většinou se nejedná ani o přespříliš agresivní potvory. Martin se skamarádil skoro se všemi, které jsme cestou potkali. Jen ti, na které jsme narazili cestou do Rovenska, ani náš přítel psů nepovažoval za roztomilé. Vrčící, štěkající a útok naznačující bestie si naštěstí zavčasu zpacifikoval bača, který se z lesa vynořil chvíli po nich. Potěšil mne můj automatický reflex a bleskové sebrání klacku ze země, i když v konečném důsledku nebyl třeba.

Cestou jsme krom psů, zbytků výpravy, kopců, lesů a strání potkali několik samot. Přiznám se, že život takhle daleko od civilizace, strávený jen péčí o dům, sad, ženu, děti a zahradu by pro mě nebyl. Pro člověka narozeného v našich luzích a hájích a přivyklého na přiměřeně moderní životní styl je sice krásné žít mimo, ale vždy jen nějaký ten týden a pak se zase vrátit, aby mohl nabrat síly a vyrazit někam jinam. Být takhle připoután k jednomu místu by mě zahubilo. Obyvatelům samot, ale i vesniček, v Banátu nic moc jiného nezbývá. Starší jsou s tím spokojení a mladší se, než by se smířili s rolnickým osudem, raději zdejchnout někam do civilizovaných rovin. Ti úplně nejmladší se pak jedou rekreovat na tábor. Celý den jsme se předháněli se skupinou dětí, které jsme prvně potkali u Petrova mlýna. Mladí táborníci pocházeli ze všech českých vesniček a takhle si užívali léta. Toho dne se vypravili na výlet stejným směrem jako my a vzhledem k tomu, že narozdíl od nás šli nalehko, nečinilo jim potíže s námi „závodit“. Kdo vyhrál si už bohužel nepamatuji, ale do Rovenska došli všichni. Tam jsme se usadili na oběd.

Právě obědváme uprostřed další české vesničky – Rovenska. Unaveni jsme s sebou flákli k lavičce a stolu pod stromem. Vypadá to tu na zdejší obdobu centra. Kulturák, hospodoobchod a strom s lavičkou.

Zastávka se nesla v několikerém duchu. Především bylo třeba naplnit hladová břicha a doplnit zásoby chleba. Pak se konala exkurze do místního kostela a školy (obé moc pěkné), diskuze s domorodci a táborníky a především brífíng, jenž měl naznačit co dál. Že nestíháme původní trasu v zamýšleném čase bylo nad nebe jasnější. Normálně by nám to bylo fuk, ale Peter nechtěl zmeškat koncert, na který měl zakoupen drahý lístek, a tak se začalo improvizovat a využívat časových rezerv. Trasa se pomalu krátila a špekulovalo se, jak se pak co nejrychleji dostaneme pod Godeanu.

TEXT K FOTCE:Jednotřídka pro sedm dětí. Místní paní učitelku jsme náhodou potkali o pět dní později na výletě po hřebenech Godeanu. Je to rodilá Češka. Sem přijela i s manželem. Snaží se školu udržet v provozu

Nakonec jsme se s heslem „dojdem kam dojdem“ rozloučili s malebným návsím, na zemi ležící mrtvou sovou, prodavačem a bez nějaké konkrétnější mise vyrazili dál. Jediné, na co bych ohledně průběhu další cesty upozornil, je jedna zákeřná odbočka, kde nás značka nechala napospas osudu a nenápadně si uhla kamsik mezi křoviny. Její hledání na druhou stranu bylo malou osvěžující detektivkou. Ještě více osvěžující pak byl zdroj pitné vody kousek před našim budoucím tábořištěm a nejvíce osvěžující potok u něj.

Cesta z Rovenska proběhla v poklidném duchu. Věnovali jsme se převážně konverzaci, kochání vrcholky a propocování trik.
Večer už byl trochu akčnější. Tábor jsme rozbili u potoka poblíž jakéhosi mlýna, ze kterého dnes zbyly už jen trosky. Následoval standardní program. Pořadí libovolné, ale části více méně podobné. Postavit stan primárně na obranu proti všudypřítomným dotěrným hmyzákům (sekundárně byl bez původního záměru využit jako protidešťový kryt), dát si lázeň v potoce a povečeřet.
Poklidně jsem si vařil polívku, když nebe začaly zahalovat nejprve nenápadné ale čím dál zlověstnější mraky. Naše výroky se ubíraly zhruba následujícím směrem:
„Možná v noci sprchne.“ „Bude asi lít.“ „Bude bouřka.“ „Do stanu, makej!“
Všechny věty padly během asi dvaceti minut.

Bouřka (jediná za celou naší cestu) se přihnala neuvěřitelně rychle. Až náhlý déšť nás vehnal do stanů, které se bohužel ukázaly jako mírně problematické. Ale o tom v další kapitole.

---

Itinerář:

Trasa (celá pěšky): švestkový sad – Rovensko – louka u potoka poblíž starého mlýna

Opět není nic jednoduššího než se držet červené značky KČT.

Ohledně zmiňované vody: nějaký ten kilometr před vesnicí Rovensko je krytá studánka. Zdroje pitné vody jsou v Banátu značeny dřevěnými šipkami s nápisem apa potabile (pitná voda). Dále se dá nabrat přímo ze studny ve vesnici a poté na kopci kus před místem, kde jsme nocovali (respektive naše tábořiště se nacházelo několik set metrů před ním – rovnou pod kopcem s vodou). To je na rozcestnících označeno jako nějaký (opravdu si už nepamatuju jaký) mlýn.

Chleba (no, rumunský, takže si chuťově i vzhledově představte větší veku) a jiné základní věci se dají nakoupit ve vesnicích. Minimálně v Rovensku se nacházel takový šikovný multifunkční lokál.

Bouřka. Říká se to o ní, ale poprvé v životě jsem to viděl na vlastní oči. V horách se přihnala pekelně rychle. Pozor na to.

Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den druhý – Po stopách předků <<< >>> Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den čtvrtý – Lazaři