Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den šestý – Koštovačka dopravních prostředků

Tento den jsme strávili v různých dopravních prostředcích rozličného komfortu. Cílem bylo dostat se do podhorské vesničky Cierna Sat, odkud se dá nastoupit na pohoří Godeanu.

Stopování jsme po předchozích zkušenostech rovnou vzdali. Dopoledne se prachsprostě prolenošilo ve troše stínu, kterou nabídl dřevěný plotek u Dunaje, a k poledni jsme se odebrali před obchod na domnělou zastávku autobusu. Kupodivu se před druhou hodinou odpolední skutečně přikodrcal bílý mikrobus. Už při příjezdu byl poměrně plný. Několik místních a my s bagáží pak zaplnilo vnitřní prostory někde mezi únosným maximem a hranicí přežití. Tři hodiny po hrbolaté necestě (asfaltka brzy skončila a vystřídala ji prašná nerovná silnička) byly těžkou zkouškou všech tělesných součástí, kterými jsme udržovali kontakt s mikrobusem (kousky zadnic, nohy, ruce, záda – každý podle možností). Zhruba čtyřicetistupňové vedro uvnitř už byl jen nepodstatný detail.
(Celý příspěvek…)

Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den pátý – O Češích, Srbech a Rumunech na břehu Dunaje

Den přímo nabitý zážitky a šílenostmi. Ale popořadě. Ráno jsem spáchal tento deníkový zápis:

Do Liubcové půjdem až dnes. Verča zcela evidentně nebyla pochoduschopná a abych se přiznal ani mi by to nepřidalo. Strávili jsme tedy poklidný den na tábořišti u potoka. Spalo se, hrály se hry… Večer někteří z nás vyděšeni představou další stísněné noci ve stanu, připravili si ležení na mostě. Já se Zelím i záložní protidešťový kryt pod mostem, který naštěstí zůstal nevyužit. Nutno říci, že jsem se zde vyspal zatím nejlíp za celou dobu výpravy. Asi jedinou skvrnou této noci bylo časné nadranní probuzení. Nejdříve jsem nechápal, proč se mnou Janča tak zuřivě cloumá, ale reflektory na nás jedoucího auta mi vnukly tu správnou myšlenku. Auto naštěstí zastavilo kousek před námi. Vylezli z něj dva Rumuni a pět psů. Po zuřivé diskuzi zmizeli všichni v lese. Teď je ráno a vrátil se zatím jen jeden pes. Po druhém probuzení Jana pohotově překřtila naši výpravu na „Pochod marodů“. Verča už je celkem v cajku, i já si své odležel už včera, ale směnu po nás převzali jiní. Z Petera to jde vrchem a z Jendy zase spodem. Eva se cítí nějaká zesláblá. Včera nadhozené alternativní plány pokračování expedice nejspíš přijdou vhod. Už se těším na vousaté popy a opevněné kláštery.

Evidentně něco o zákazu a místu odpočinku, jenže mate nás ta šipka.
(Celý příspěvek…)

Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den čtvrtý – Lazaři

Tady se dostáváme ke kameni úrazu naší výpravy. Minimálně stan můj a Peterův projevil sice slušnou voděodolnost, ovšem lehce nedostačující kapacitu. Když mi jej kamarádka s ujištěním, že je pro dva, půjčovala, zapomněla evidentně dodat, že ti dva musí být buď trpaslíci nebo milenci. Ani čtyřkový stan, okupovaný Verčou, Jankou, Martinem a Zelím nezdál se býti dosti prostorným. Těsno dokonce vyhnalo holky na chvíli ven na zmoklou trávu. Když se ke všemu přidalo nesnesitelné vedro, každý si snadno domyslí, že se noc dá strávit i pohodlněji.

Je to tak. Od té památné noci, kdy jsme se dusili jak kuřata na pánvi a celou noc se k sobě tulili více, než by bylo bezpodmínečně nutné, mám na stan krom nepromokavosti a lehkosti další požadavek, a tím je prostornost.
(Celý příspěvek…)

Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den třetí – Na suchu

Hned po ránu jsme cvičně nabrali kolektivní skluz oproti původní představě. Nakonec se ale odchod odehrál v přijatelném čase. Staří známí separatisti dokonce nedočkavě vyrazili vstříc Rovensku o dvě minuty dříve, snad aby neztratili ani vteřinu drahocenného času. My jeskyňáři jsme se vydali na pochod hned za nimi. Dopadlo to paradoxně tak, že o nějakou tu hodinku později doháněli oni nás. Někde špatně odbočili a symbolicky zrovna, když jsme je vesele pomlouvali, něco za námi zafunělo a oni to Peter s Jendou a Evou alias párem.

Chvíli to vypadalo, že se výprava definitivně rozdělila na dvě poloviny s různými cíly. Ač separatisti vyšli jen chvíli před námi, naháněli jsme je (a následně oni nás) půl dne. Tak jsme si příšerného vedra užívali v menší skupince a omezili počet lidí, se kterými jsme se museli dělit o vodu. Třetí den byl jediným, kdy jsme o životodárnou tekutinu pocítili silnější nouzi. Standardní výbava dvou jeden a půl litrových flašek vždy dokázala vydržet od zdroje ke zdroji, jen na cestě do Rovenska se zdroje ukázaly býti od sebe mnohem dál a k tomu švestkový sad projevil svou jednu malou, ale zásadní vadu. Nenašli jsme zde pitnou vodu. Pití z poměrně velkého potoka se nikomu nechtělo riskovat a tak jsme vyrazili na cestu se zbytky z minulého dne a s vírou, že brzy určitě na nějakou studánku narazíme. Chyba lávky.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den sedmý – Místa kde turistu neutopíš

Sedmého dne ráno se nás deset a pes, který s námi včera přešel přes kopec a evidentně nás nemínil opustit ani v dolině, vydalo mezi skaliska. Zcela nečekaně bylo to, co jsme původně považovali za kaňon Komárnice, po většinu času zcela řekyprosté. Samotná říčka se objevila až ke konci soutěsky poté, co jsme prošli několika lesy, loukami a travnatým údolím s chajdou na konci, jež ze všeho nejvíce připomínalo ovocný sad (kdyby to ovšem byly ovocné stromy). Cesta to byla moc pěkná, jen nesplňovala naše představy průchodu říčním kaňonem. Vše vypadalo spíše jako příjemné úzké údolíčko mlékem a strdím (nebo alespoň jahodami) oplývající. Větší divočina se ve vyschlém korytu a nejbližším okolí nejspíše koná na jaře, kdy na horách taje sníh.

Ještě, než jsme minuli první tůňky a z podzemí se definitivně vyloupl potůček, Aleš spatřil svou první černohorskou zmiji. Tímto činem potvrdil pověst předního odborníka skrze nebezpečnou zvěř a začal svou kariéru našeho dvorního zmijozora.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den šestý – Nový člen výpravy

Dnešní noc potvrdila naši teorii, že pokud chrníme pohromadě já, Lukáš a Adam, znamená to pro všechny zúčastněné kvalitní spánek i v jinak spartánských podmínkách. Poprvé byla tato teze formulována po cestě nočním vlakem do Mojkovače, kdy jsme si v úzké a přeplněné chodbičce pořádně schrupli až nad ránem poté, co jsme se do prapodivného prostorově úsporného útvaru poskládali právě my tři. Wendy mezi námi naštěstí magii našeho schrupnutí nenarušila a tak i když jsme se museli v našem stanu namísto obvyklých tří tísnit ve čtyřech, ráno jsme se probudili překvapivě svěží.

Po obvyklých ranních procedurách nic nebránilo tomu, abychom ve dvou skupinách nastoupili cestu do doliny s optimistickým názvem Dobri do. Spolu s námi ji nastoupil i mírně vychrtlý pes neurčité rasy i jména. Nový společník se přidal ke skupině, jež toho po včerejšku měla evidentně málo a vzala to rozkošným, většinou přímým stoupáním zpestřeným dalšími boulderovými vložkami na horu Prutaš (2393 m. n. m.). Tato úderná jednotka čítala i jedinou statečnou dívku – Wendy. Janka, Verča a Matej se raději vydali kratší a nižší cestou.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den pátý – Nesnadné jsou cesty horalovy

Na tento den připadla krásná avšak vyčerpávající túra z Lokvice přes ledovou jeskyni, Bobotov kuk (2523 m. n. m.) a spoustu dalších méně význačných ale neméně půvabných míst až ke Škrčskému jezeru, které se v průběhu dne stalo téměř bájnou metou. O rozcvičku se nám postaral odporný krpál do sedla nad Lokvicí, odkud bylo možno přehlédnout a kritickým okem zhodnotit včerejší výstup a nocležiště (naše i ovčí). Následovalo ještě jedno menší kopcové repete a svým studeným dechem nás ovanulo ústí ledové jeskyně. Ta je opravdu v rámci tohoto pohoří unikátní a kdo neviděl, neuvěří. Uprostřed parného léta vás uvítá sněhovým splazem, kterých je sice v těchto horách dost a dost, ovšem pokud se po tomto konkrétním odvážíte sklouzat dolů, ocitnete se v pohádkovém ledovém království. Zamrzlé útvary připomínající kazatelnu nebo třeba originální opevnění, číše na vrcholcích stalagmitů či křišťálový potůček vás téměř přesvědčí, že jste usnuli a místo do jeskyně sklouzli do severské pohádky na dobrou noc.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den čtvrtý – Objevujeme Durmitor i co vše se po něm dá vláčet

Čtvrtého dne jsme doznali, že nemá cenu čekat na bezchybné povětrnostní podmínky a že ten kousek přesunu do nitra hor nějak zvládneme. Píšu sice kousek, ale vězte, že ten kousek byl řádně do kopce a že se nám jídlem čerstvě naládovaná bagáž drobet pronesla. Obzvláště Jance, která s sebou tahala víno, jež mělo být původně vypito ještě v kempu a které jakýmsi nedopatřením zapomněla v batohu.

Netrvalo to ani dvě hodiny, co jsme opustili Ivanovu dolinu, les se ztratil kdesi pod námi a my mezi vápencovými skalisky a štíty hor skrze několik menších údolíček doklopýtali do doliny Lokvica. Zde jsme narazili na tábořiště fungující na velice speciálním principu. Pokud si od bači, jenž si v tomto malebném horském údolí zbudoval svou salaš, přístřešek pro ovečky a jámu na odpadky, koupíte za 10 eur sýr, můžete si poblíž jeho příbytku klidně postavit stany. Této nabídky jsme využili a sýr zkonzumovali k obědu. Byl bohužel podobně jako obdobné čerstvé výrobky tohoto druhu celkem bez chuti ať jsme jej dosolovali jak chtěli.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den třetí – První putovní psi

Ráno kalné jako řeka po povodni nás udrželo ve stanech až do pozdějších dopoledních hodin. Podobně nepříznivá předpověď počasí (pokud jste si nastavili správnou síť, chodily vám zdarma rosničkové SMS) nás přiměla odložit nástup do hor na další den a protentokrát zvolit jen kratší túru na lehko původně ke Zmijnému a nakonec až k Jablanskému jezeru. Zde je třeba poprvé zmínit černohorskou specialitu – psí průvodce. Místní kempový čoklík s námi (resp. před námi) šel celou cestu vyjma času, kdy jsme se zdrželi průzkumem jednoho přitažlivého skaliska s malou jeskyní, která bohužel do nitra hory k pokladu nevedla. Zatímco jsme lozili po skalkách a dobývali první vrchol(k)y, čoklík si odskočil odvést od jezera protijdoucí skupinu turistů, ale jakmile si všiml, že jsme zpět na stezce, už se zase věnoval jen nám.
(Celý příspěvek…)

Rumunsko 2008 (Banát, Godeanu, Retezat): den druhý – Po stopách předků

Ráno nás vzbudilo vyzvánění zvonů a pohřební zpěvy. Soudě dle stáří obyvatel a čerstvých náhrobků na hřbitově nebudou zde funusy úplně ojedinělou kratochvílí.

Skutečně, vesnice pomalu ale jistě vymírají. Důvody jsem zmínil v předchozí kapitole. Za neustálého vyzvánění jsme posnídali, sbalili se a vyrazili pro vodu a na obchůzku první české vesničky. Cestou na hřbitov jsme minuli průvod černě oděných lidí, kteří právě uložili svého souseda mezi předky. Ač hřbitovy z hloubi duše nemám rád, musel jsem ocenit umístění toho zdejšího na kopečku nad vesnicí a výhled, který se zde naskýtá.
(Celý příspěvek…)