Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den sedmý – Místa kde turistu neutopíš

Sedmého dne ráno se nás deset a pes, který s námi včera přešel přes kopec a evidentně nás nemínil opustit ani v dolině, vydalo mezi skaliska. Zcela nečekaně bylo to, co jsme původně považovali za kaňon Komárnice, po většinu času zcela řekyprosté. Samotná říčka se objevila až ke konci soutěsky poté, co jsme prošli několika lesy, loukami a travnatým údolím s chajdou na konci, jež ze všeho nejvíce připomínalo ovocný sad (kdyby to ovšem byly ovocné stromy). Cesta to byla moc pěkná, jen nesplňovala naše představy průchodu říčním kaňonem. Vše vypadalo spíše jako příjemné úzké údolíčko mlékem a strdím (nebo alespoň jahodami) oplývající. Větší divočina se ve vyschlém korytu a nejbližším okolí nejspíše koná na jaře, kdy na horách taje sníh.

Ještě, než jsme minuli první tůňky a z podzemí se definitivně vyloupl potůček, Aleš spatřil svou první černohorskou zmiji. Tímto činem potvrdil pověst předního odborníka skrze nebezpečnou zvěř a začal svou kariéru našeho dvorního zmijozora.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den šestý – Nový člen výpravy

Dnešní noc potvrdila naši teorii, že pokud chrníme pohromadě já, Lukáš a Adam, znamená to pro všechny zúčastněné kvalitní spánek i v jinak spartánských podmínkách. Poprvé byla tato teze formulována po cestě nočním vlakem do Mojkovače, kdy jsme si v úzké a přeplněné chodbičce pořádně schrupli až nad ránem poté, co jsme se do prapodivného prostorově úsporného útvaru poskládali právě my tři. Wendy mezi námi naštěstí magii našeho schrupnutí nenarušila a tak i když jsme se museli v našem stanu namísto obvyklých tří tísnit ve čtyřech, ráno jsme se probudili překvapivě svěží.

Po obvyklých ranních procedurách nic nebránilo tomu, abychom ve dvou skupinách nastoupili cestu do doliny s optimistickým názvem Dobri do. Spolu s námi ji nastoupil i mírně vychrtlý pes neurčité rasy i jména. Nový společník se přidal ke skupině, jež toho po včerejšku měla evidentně málo a vzala to rozkošným, většinou přímým stoupáním zpestřeným dalšími boulderovými vložkami na horu Prutaš (2393 m. n. m.). Tato úderná jednotka čítala i jedinou statečnou dívku – Wendy. Janka, Verča a Matej se raději vydali kratší a nižší cestou.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den pátý – Nesnadné jsou cesty horalovy

Na tento den připadla krásná avšak vyčerpávající túra z Lokvice přes ledovou jeskyni, Bobotov kuk (2523 m. n. m.) a spoustu dalších méně význačných ale neméně půvabných míst až ke Škrčskému jezeru, které se v průběhu dne stalo téměř bájnou metou. O rozcvičku se nám postaral odporný krpál do sedla nad Lokvicí, odkud bylo možno přehlédnout a kritickým okem zhodnotit včerejší výstup a nocležiště (naše i ovčí). Následovalo ještě jedno menší kopcové repete a svým studeným dechem nás ovanulo ústí ledové jeskyně. Ta je opravdu v rámci tohoto pohoří unikátní a kdo neviděl, neuvěří. Uprostřed parného léta vás uvítá sněhovým splazem, kterých je sice v těchto horách dost a dost, ovšem pokud se po tomto konkrétním odvážíte sklouzat dolů, ocitnete se v pohádkovém ledovém království. Zamrzlé útvary připomínající kazatelnu nebo třeba originální opevnění, číše na vrcholcích stalagmitů či křišťálový potůček vás téměř přesvědčí, že jste usnuli a místo do jeskyně sklouzli do severské pohádky na dobrou noc.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den čtvrtý – Objevujeme Durmitor i co vše se po něm dá vláčet

Čtvrtého dne jsme doznali, že nemá cenu čekat na bezchybné povětrnostní podmínky a že ten kousek přesunu do nitra hor nějak zvládneme. Píšu sice kousek, ale vězte, že ten kousek byl řádně do kopce a že se nám jídlem čerstvě naládovaná bagáž drobet pronesla. Obzvláště Jance, která s sebou tahala víno, jež mělo být původně vypito ještě v kempu a které jakýmsi nedopatřením zapomněla v batohu.

Netrvalo to ani dvě hodiny, co jsme opustili Ivanovu dolinu, les se ztratil kdesi pod námi a my mezi vápencovými skalisky a štíty hor skrze několik menších údolíček doklopýtali do doliny Lokvica. Zde jsme narazili na tábořiště fungující na velice speciálním principu. Pokud si od bači, jenž si v tomto malebném horském údolí zbudoval svou salaš, přístřešek pro ovečky a jámu na odpadky, koupíte za 10 eur sýr, můžete si poblíž jeho příbytku klidně postavit stany. Této nabídky jsme využili a sýr zkonzumovali k obědu. Byl bohužel podobně jako obdobné čerstvé výrobky tohoto druhu celkem bez chuti ať jsme jej dosolovali jak chtěli.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den třetí – První putovní psi

Ráno kalné jako řeka po povodni nás udrželo ve stanech až do pozdějších dopoledních hodin. Podobně nepříznivá předpověď počasí (pokud jste si nastavili správnou síť, chodily vám zdarma rosničkové SMS) nás přiměla odložit nástup do hor na další den a protentokrát zvolit jen kratší túru na lehko původně ke Zmijnému a nakonec až k Jablanskému jezeru. Zde je třeba poprvé zmínit černohorskou specialitu – psí průvodce. Místní kempový čoklík s námi (resp. před námi) šel celou cestu vyjma času, kdy jsme se zdrželi průzkumem jednoho přitažlivého skaliska s malou jeskyní, která bohužel do nitra hory k pokladu nevedla. Zatímco jsme lozili po skalkách a dobývali první vrchol(k)y, čoklík si odskočil odvést od jezera protijdoucí skupinu turistů, ale jakmile si všiml, že jsme zpět na stezce, už se zase věnoval jen nám.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den druhý – Taximafie a tak trochu jiné horské středisko

Jak nám zhruba 13-ti hodinová cesta z Brna do Bělehradu celkem utekla, její 10-ti hodinové noční pokračování na trase Bělehrad – Mojkovac se zdálo nekonečné jak muka některých mýtických zloduchů. Realita nás ale naštěstí přece jen dohnala a jednoho potemnělého pondělního rána jsme po deseti hodinách přiměřeného utrpení mohli všechnu bagáž i sebe vyházet z vlaku a poprvé stanout na černohorské půdě – resp. betonovém nástupišti vlakové stanice v Mojkovaci.

Sotva jsme došli za roh nádražní budovy, už se na nás sesypala místní taximafie. Jejich ceny ani způsoby nám nepřišly zrovna příznivé. Nejprve nám tvrdili, že autobus, o kterém jsme stoprocentně věděli, že jezdí, vůbec neexistuje, a když jsme je odbyli, nasedli do svých strojů a kus cesty nás pronásledovali. Když vás sleduje 5 aut osazených drsnými hochy od fochu, kteří vás co chvíli předjíždí, vystupují a celkem nesmlouvavě smlouvají, je to mírně děsivé. Až po půl kilometru přece jen pochopili, že u nás s takovou nepochodí, jeden z nich si odskočil pro mikrobus a spolu s ním přivezl i daleko příjemnější cenu za odvoz, než nabízeli jeho kolegové, kteří by si nás rádi rozdělili do více menších aut.
(Celý příspěvek…)

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): prolog a den první – Historky z vlaku

Slovo úvodem

Je říjen, více než dva měsíce po tom, co jsme se vrátili z Černé hory. Za okna se pomalu vkrádá zima a z parných subtropických dnů na pobřeží či prosluněných horských luk a skal zůstala jen vzpomínka uzavřená do deníku na poličce nad mou hlavou. Ten deník ukrývá mnoho. Celou naši dvaceti-denní cestu napříč malým balkánským státem, který rozehrál velkou hru s turistickým ruchem. Tato partie má mnoho podob od přelidněného pobřeží přes nečekaně málo zalidněný horský národní park až po vesnici, kde sice chcípl pes a jeho mršinu dávno stihla ohlodat divá zvěř, ale všechno se tváří, že už zítra přijedou davy německých turistů. Tam všude jsme byli, tam všude jsme zanechali otisk zaprášené pohorky a na oplátku tato místa nechala větší či menší stopu v (na) nás. (Celý příspěvek…)