Je to tak. Od té památné noci, kdy jsme se dusili jak kuřata na pánvi a celou noc se k sobě tulili více, než by bylo bezpodmínečně nutné, mám na stan krom nepromokavosti a lehkosti další požadavek, a tím je prostornost.

Tábořiště a jeho obyvatelé...

Čekáme na Zelího s Jančou, kteří se vypravili pro vodu, sušíme věci, hrajem si s Poi (dva tenisáky na špagátě – Jenda se s nimi právě šikovně přetáh přes ty svoje tenisáky)…

Odpoledne, s ohledem na stále značně nemohoucí (ale stabilizovanou) Veru, jsme postupně odhlasovali vynechání posledních českých vesnic Bígru a Eibentálu, sestup do civilizace v podobě vesničky na kraji Dunaje – Liubcove, a odložení tohoto sestupu o jeden den. Více zatím nemělo smysl koumat, rozhodnout mělo ráno.

Až na lehkou nevolnost, strach o Verčino zdraví a neustálé operativní přehazování plánů expedice, se koneckonců jednalo o docela příjemně prolenošený den u potoka zpestřený průzkumem několika nedalekých rozbitých a zarostlých stavení. Cílem bylo zjistit, zda by náhodou nemohla poskytnout úkryt na další noc. Sice mohla, ale nakonec jsme raději zůstali na místě.

Chvíli to vypadalo, že se výprava definitivně rozdělila na dvě poloviny s různými cíly. Ač separatisti vyšli jen chvíli před námi, naháněli jsme je (a následně oni nás) půl dne. Tak jsme si příšerného vedra užívali v menší skupince a omezili počet lidí, se kterými jsme se museli dělit o vodu. Třetí den byl jediným, kdy jsme o životodárnou tekutinu pocítili silnější nouzi. Standardní výbava dvou jeden a půl litrových flašek vždy dokázala vydržet od zdroje ke zdroji, jen na cestě do Rovenska se zdroje ukázaly býti od sebe mnohem dál a k tomu švestkový sad projevil svou jednu malou, ale zásadní vadu. Nenašli jsme zde pitnou vodu. Pití z poměrně velkého potoka se nikomu nechtělo riskovat a tak jsme vyrazili na cestu se zbytky z minulého dne a s vírou, že brzy určitě na nějakou studánku narazíme. Chyba lávky.

Vyprahlá krajina, cesta z kopečka do kopečka, žhnoucí slunce, Rovensko daleko před námi. Fata morgánu jsme čekali za každým obzorem…

Krajina, kterou jsme ted den procházeli, byla krásná, romanticky idylická, zelená trávou a lesy, žlutá sušícím se senem, hnědá kmeny stromů žel ani trochu modrá vodou. Naštěstí naše trýzeň netrvala víc než bylo bezpodmínečně nutné a kousek před Rovenskem, když byli všichni patřičně, ale nikoliv na smrt, vyprahlí, jsme zažili malý studánkový happy end.

Ještě před ním, jsme se dokázali potkat se separatistickou částí výpravy a opravdu zlými psy. To co se o Rumunsku říká, totiž že je plné potulujících se psů, je pravda. Naštěstí drtivá většina z nich není příliš nebezpečná, a i když se to nezdá, k někomu patří nebo aspoň patřili, a proto se dají celkem jednoduše zahnat. K tomu se doporučuje něco hodit nebo se rozpřáhnout klackem. Jak říká průvodce, „bačové bijí své psy metodou hlava-hlava“, proto tito na podobná gesta celkem uspokojivě reagují. A kdyby byli opravdu divocí, rána klackem za uši umoudří kdekoho. Jste-li nevhodně mírumilovní i v situácích, kdy vám jde o krk, k udržení hafíků od těla by měl stačit i pouhý náznak hodu či nápřahu.

Skutečně většinou se nejedná ani o přespříliš agresivní potvory. Martin se skamarádil skoro se všemi, které jsme cestou potkali. Jen ti, na které jsme narazili cestou do Rovenska, ani náš přítel psů nepovažoval za roztomilé. Vrčící, štěkající a útok naznačující bestie si naštěstí zavčasu zpacifikoval bača, který se z lesa vynořil chvíli po nich. Potěšil mne můj automatický reflex a bleskové sebrání klacku ze země, i když v konečném důsledku nebyl třeba.

Cestou jsme krom psů, zbytků výpravy, kopců, lesů a strání potkali několik samot. Přiznám se, že život takhle daleko od civilizace, strávený jen péčí o dům, sad, ženu, děti a zahradu by pro mě nebyl. Pro člověka narozeného v našich luzích a hájích a přivyklého na přiměřeně moderní životní styl je sice krásné žít mimo, ale vždy jen nějaký ten týden a pak se zase vrátit, aby mohl nabrat síly a vyrazit někam jinam. Být takhle připoután k jednomu místu by mě zahubilo. Obyvatelům samot, ale i vesniček, v Banátu nic moc jiného nezbývá. Starší jsou s tím spokojení a mladší se, než by se smířili s rolnickým osudem, raději zdejchnout někam do civilizovaných rovin. Ti úplně nejmladší se pak jedou rekreovat na tábor. Celý den jsme se předháněli se skupinou dětí, které jsme prvně potkali u Petrova mlýna. Mladí táborníci pocházeli ze všech českých vesniček a takhle si užívali léta. Toho dne se vypravili na výlet stejným směrem jako my a vzhledem k tomu, že narozdíl od nás šli nalehko, nečinilo jim potíže s námi „závodit“. Kdo vyhrál si už bohužel nepamatuji, ale do Rovenska došli všichni. Tam jsme se usadili na oběd.

Právě obědváme uprostřed další české vesničky – Rovenska. Unaveni jsme s sebou flákli k lavičce a stolu pod stromem. Vypadá to tu na zdejší obdobu centra. Kulturák, hospodoobchod a strom s lavičkou.

Jednotřídka pro sedm dětí. Místní paní učitelku jsme náhodou potkali o pět dní později na výletě po hřebenech Godeanu. Je to rodilá Češka. Sem přijela i s manželem. Snaží se školu udržet v provozu.

TEXT K FOTCE:Jednotřídka pro sedm dětí. Místní paní učitelku jsme náhodou potkali o pět dní později na výletě po hřebenech Godeanu. Je to rodilá Češka. Sem přijela i s manželem. Snaží se školu udržet v provozu

Nakonec jsme se s heslem „dojdem kam dojdem“ rozloučili s malebným návsím, na zemi ležící mrtvou sovou, prodavačem a bez nějaké konkrétnější mise vyrazili dál. Jediné, na co bych ohledně průběhu další cesty upozornil, je jedna zákeřná odbočka, kde nás značka nechala napospas osudu a nenápadně si uhla kamsik mezi křoviny. Její hledání na druhou stranu bylo malou osvěžující detektivkou. Ještě více osvěžující pak byl zdroj pitné vody kousek před našim budoucím tábořištěm a nejvíce osvěžující potok u něj.

Cesta z Rovenska proběhla v poklidném duchu. Věnovali jsme se převážně konverzaci, kochání vrcholky a propocování trik.
Večer už byl trochu akčnější. Tábor jsme rozbili u potoka poblíž jakéhosi mlýna, ze kterého dnes zbyly už jen trosky. Následoval standardní program. Pořadí libovolné, ale části více méně podobné. Postavit stan primárně na obranu proti všudypřítomným dotěrným hmyzákům (sekundárně byl bez původního záměru využit jako protidešťový kryt), dát si lázeň v potoce a povečeřet.
Poklidně jsem si vařil polívku, když nebe začaly zahalovat nejprve nenápadné ale čím dál zlověstnější mraky. Naše výroky se ubíraly zhruba následujícím směrem:
„Možná v noci sprchne.“ „Bude asi lít.“ „Bude bouřka.“ „Do stanu, makej!“
Všechny věty padly během asi dvaceti minut.

Bouřka (jediná za celou naší cestu) se přihnala neuvěřitelně rychle. Až náhlý déšť nás vehnal do stanů, které se bohužel ukázaly jako mírně problematické. Ale o tom v další kapitole.

Trasa (celá pěšky): švestkový sad – Rovensko – louka u potoka poblíž starého mlýna

Opět není nic jednoduššího než se držet červené značky KČT.

Ohledně zmiňované vody: nějaký ten kilometr před vesnicí Rovensko je krytá studánka. Zdroje pitné vody jsou v Banátu značeny dřevěnými šipkami s nápisem apa potabile (pitná voda). Dále se dá nabrat přímo ze studny ve vesnici a poté na kopci kus před místem, kde jsme nocovali (respektive naše tábořiště se nacházelo několik set metrů před ním – rovnou pod kopcem s vodou). To je na rozcestnících označeno jako nějaký (opravdu si už nepamatuju jaký) mlýn.

Chleba (no, rumunský, takže si chuťově i vzhledově představte větší veku) a jiné základní věci se dají nakoupit ve vesnicích. Minimálně v Rovensku se nacházel takový šikovný multifunkční lokál.

Bouřka. Říká se to o ní, ale poprvé v životě jsem to viděl na vlastní oči. V horách se přihnala pekelně rychle. Pozor na to.

Ještě, než jsme minuli první tůňky a z podzemí se definitivně vyloupl potůček, Aleš spatřil svou první černohorskou zmiji. Tímto činem potvrdil pověst předního odborníka skrze nebezpečnou zvěř a začal svou kariéru našeho dvorního zmijozora.

Tak trochu jiný kaňon...

Kousek dále po cestě nad vsí Poščenje jsme též nalezli první vlaštovky místních turistických infoslužeb v podobě veliké cedule s různými místy, kam jste se odtud mohli vydat a naprosto nereálnými časy pochodu k nim. Cedule spolu s níže popsaným překvapením evidentně notně předbíhá příchod samotných turistů, protože na ní sice byly názvy patřící k Durmitoru a odkazující na stezku, po které jsme přišli, ta však nejevila známky větší turistické zátěže a dle stavu tudy projdou tak dvě skupiny ročně.

Zdánlivě jednoduchý, toho dne závěrečný, úkol dopravit se co nejúspornější cestou od infocedule někam na okraj městečka Šavniku se změnil v mokrou orientační hru. Stezky na mapě a ve skutečnosti spolu bohužel příliš nekooperovaly a tak jsme po několikerém skončení v čerstvě zmoklé trávě rezignovali na zkratku a pokorně se vydali zpět k asfaltce, která dle mapy kopeček nad Šavnikem obíhala a pomalu se klikatila dolů.

Budované veledílo z pohledu od našeho nocležiště

Zapíchli jsme to na louce s výhledem na právě budované veledílo. Museli jsme po dlouhém pochodu vypadat dost zuboženě, neboť zatímco někteří vyhodnocovali situaci, holkám ležícím opodál i s bágly bábuška z nedalekého stavení sama od sebe donesla vodu. Hodila se, protože nikde v okolí žádný jiný zdroj nutných poživatelných tekutin nebyl.

Verču s Janou jsme zanechali jako strážkyně rodinných krosen a stavitelky stanů a vydali se po prašném základu silnice na obhlídku Šavniku. Jak se zdá, Černohorci mají s tímto městečkem (na naše poměry malou vesnicí) velké plány. Budovaná luxusní cesta, hotel Šavnik i cena piva v místní restauraci – to vše odpovídá budoucímu horskému středisku. Skutečné poměry už nikoliv. Pár nových nebo opravených domů se mísí se starými polorozpadlými boudami na okraji, po nějakých dalších návštěvnících ani stopy a celková atmosféra připomíná spíše zapomenutý kraj světa.

Po nákupu nějakých těch pochutin v místním obchůdku a pozastavení se nad faktem, proč v hospodě mají na každém stole misku na tvrdo uvařených vajec (asi pro štamgasty k snídani), jsme se vrátili k již šikovnými děvčaty rozestavěným stanům a udělali si pěkný večer na vyhlídce.

V tuto chvíli bych ještě rád zmínil svůj obdiv vůči Psovi, který se nás stále věrně držel. Skládám mu hold za štreku, kterou dokázal ujít a přitom fungovat jen na vylízané ešusy a půl krajíce chleba k obědu.

Pes a jeho vrchní ochranitelka a živitelka Jana

Trasa (celá pěšky): pastvina v Dobri do – okraj vsi Poščenje – louka na kopci nad křižovatkou kousek před Šavnikem

Stezka skrze údolí/kaňon jen pomalu se objevující řeky byla oproti našim předpokladům značená a dobře schůdná. Zcela evidentně tudy moc lidí nechodí, ale pokud už se někdo rozhodne, neměl by mít větší problém. Pěšina se na druhém konci údolí mění v cestu vedoucí skrze a okolo vsi Poščenje a dále do Šavniku. Kaňon Nevidio začíná u z dálky viditelného mostu a z hlediska pokochání se vyplatí krátká zacházka od křižovatky (do Poščenje a Šavniku se pokračuje druhou cestou doleva).

Časy pochodu na ceduli u cesty okolo Poščenje jsme vyhodnotili jako silně podhodnocené. Už si přesně nepamatuji, kolik že měl trvat pochod skrze údolí k Durmitoru do Dobri do, ale nám to zabralo podstatně více – včetně nalezení nocležiště to byl skoro celodenní pochod.

Pokud byste se rádi vypravili mezi sevřená skaliska, mezi kterými si to ženou vody Komárnice, připravte si pořádný balík peněz. Cenové nabídky za den v kaňonu včetně zapůjčení vybavení a zdatného průvodce se šplhají i ke sto eurům. Pokud máte výbavu i zkušenosti na to, vydat se tam sami, pak vám mohu jen závidět.

Z dalších atrakcí okolo cesty mohu zmínit občasný vodopád Skakavica – bohužel když jsme okolo něj šli my, voda po něm zrovna příliš neskákala. Zajímavější to pravděpodobně bude v časech, kdy má v řekách více co téci.

Louka, kde jsme spali je na kopci nad přímou cestou od obří křižovatky k Šavniku. Jedinou její nevýhodou bylo množství pichlavých rostlinek. Obchody v Šavniku měly otevřeno i k večeru a nabízely standardní černohorský sortiment (bílý chleba, nějakou zeleninu, pochutiny, olivy, mesni narezak…).

Po obvyklých ranních procedurách nic nebránilo tomu, abychom ve dvou skupinách nastoupili cestu do doliny s optimistickým názvem Dobri do. Spolu s námi ji nastoupil i mírně vychrtlý pes neurčité rasy i jména. Nový společník se přidal ke skupině, jež toho po včerejšku měla evidentně málo a vzala to rozkošným, většinou přímým stoupáním zpestřeným dalšími boulderovými vložkami na horu Prutaš (2393 m. n. m.). Tato úderná jednotka čítala i jedinou statečnou dívku – Wendy. Janka, Verča a Matej se raději vydali kratší a nižší cestou.

Do focení se Psovi moc nechtělo – vrcholové foto z Prutaše

Přírodní umělecké dílo...

Společně jsme pak popošli k potoku ženoucímu své vody napříč pastvinou, která se v jednom rohu propadala a spolu se skálami po obou stranách přecházela v kaňon řeky Komárnice. Ten jsme podrobili rychlému průzkumu, jenž odhalil, že oproti všem předpokladům zde neteče žádná voda (pár stojatých kaluží nepočítaje). Alespoň jsme zde nasbírali trochu suché kleče na oheň, jahod na zub a máty na čaj. Stany jsme rozbili na pastvině tam, kde zrovna nepřekážely ovce. S romantickým výhledem na pasoucí se různorodý dobytek, koně a psa vylizujícího naše ešusy (aspoň se pak líp myly) expedice hromadně povečeřela, probrala světová témata a odebrala se na kutě. Sice jsem původně koketoval s myšlenkou noci pod širákem, ale ranní návštěva bůh-ví-co-přežvykující krávy, která se přišla podívat, kdo že se jí to usadil na jídle, mě výjimečně utvrdila o správnosti volby schovat se do stanu a vyhnout se tak láskyplnému ochutnávajícímu probuzení dobytčím obyvatelem.

Pastouška a bourák pana domácího...

Trasa přes Prutaš (celá pěšky): chata nad Škrčským jezerem – Prutaš – pastvina v Dobri do

Přechod přes Prutaš je rozhodně doporučeníhodnou (a opět značenou) záležitostí. Úvodní krpál sice dá zabrat, ale pak už jsou jen krásné louky, skalnaté útvary, samotná hora, kousek pochodu po hřebínku a svižný sestup.

Skrze Dobri do vede asfaltová silnice okolo Durmitoru. Často zde parkují jednodenní výletníci. Pokud chcete pokračovat ke Komárnici, stačí tuto cestu přejít, podle mapy tipnout správnou pěšinu (nebo to vzít napříč pastvinou) a dojít k ústí kaňonu. Přes pastvinu vede potok, u kterého se dá příjemně utábořit. Nikdo nás nevyháněl. Jen není dobré rozbít stany v místě, kde k vodě chodí pít ovce (zřetelný brod). My jsme po majitelově intervenci popošli kousíček směrem ke kaňonu. Ještě dál po proudu potoka je příjemná koupací tůň.

Hans Christian by měl radost...

Po důkladném průzkumu a vyzjištění několika užitečných informací od chlápka, co prý dělá po zdejších horách průvodce, nastal čas hodit si bagáž zpátky na hrby a zamířit do sedla pod Bobotovým kukem. Cesta to byla nesnadná, místy strmá a často jsme si vůbec nebyli jisti došlapem. Vedla okolo několika sněhových ploten, na kterých bylo možno se do sytosti vysáňkovat na poklici od kotlíku, a přes několik suťovisek a balvanisek, na kterých bylo možno si dobře ublížit.

Vzhůru, dolů ni krok!

Víko kotlíku není jen na vaření...

Že Zelí patří k největším drsňákům, jsme tak nějak tušili, ale aby nám to dokázal jednou pro vždy a definitivně, dal si závěrečný mírně sadistický výstup do sedla, jež většina z nás absolvovala někde mezi halucinacemi z únavy a hladu, hned nadvakrát. Jako dobrovolník plný sil se zhruba v polovině kopce vrátil pro Lukášovu ztracenou pláštěnku. To měl její majitel ještě štěstí, že pláštěnka spadla na cestu a že nás na ni protijdoucí sympatická skupina důchodců (!) s malými batůžky upozornila. Za normálních okolností, pokud vám v těchhle horách něco nevhodně upadne, můžete tomu akorát zamávat.

Pro zteč Bobotova kuku jsme se rozdělili původně na dvě (jedni v sedle jí a hlídají batohy, druzí lezou – pak se prohodí) nakonec na tři (třetí sedí a ani je nehne se někam drápat) skupiny. Závěrečných pár metrů na nejvyšší vrchol Durmitoru jsme si dali mírně adrenalinovým lezením kousek vedle značené stezky toho času přeplněné turisty mířícími dolů. Na vrcholku jsme krom dechberoucího výhledu na celé pohoří našli schránku s vrcholovým deníkem ověnčenou českou vlajkou a polomrtvého psa – podle zpráv druhé skupiny později ještě pobíhal. My mu dávali tak půl dne života. Loučení se skalnatým štítem Bobotova kuku nám zpestřily rádobyzábavná epizoda se „ztracenou“ krosnou a pohled na staré známé hudebníky, kterak se i s kytarou drápou do kopce, který jsme my díkybohu měli už za sebou.

Občas jsme se cítili jak ten pes...

Schválně, co jste měli ze zeměpisu?

Ze společnosti okolo chaty kousek nad jezerem stojí za zmínku ranger z národního parku, který nás doslova na poslední chvíli zkasnul každého o dvě eura za vstup do této přírodní památky (za vstup do parku se platí jen když vás „chytí“) a aby toho nebylo málo tak nám naúčtoval i nocleh ve třech stanech mezi kameny a lejny. Normálně sice stavíme stany čtyři, ale zde by se jednak nevešly a jednak by to samozřejmě přišlo dráž. Mnohem sympatičtěji se pak projevila Izraelská rodina, která nejenže s námi prohodila pár vřelých slov, ale především se s námi podělila o horký kotlík těstovin s omáčkou a houbičkami. Opravdu milí lidé tihle Izraelci. Jak někdo poznamenal: Jakoby se snažili vylepšit ve světě pošramocenou pověst.

Někteří z nás v sobě po zmíněném předkrmu ještě našli dost sil k uvaření řádné večeře. Já osobně do žaludku jako návdavek nasoukal kus závinu určeného původně ke snídani a znaven dlouhým dnem zalehl k zaslouženému odpočinku. Než na mě definitivně přišly mdloby ještě jsem skrze stanovou plachtu stihl vyslechnout zprávy další české výpravy, která se v těchto končinách vyskytla, podle niž to kytaristi již za tmy zapíchli někde kus před jezerem. Připravili se tak sice o romantický zážitek jezera za svitu hvězd (my jej měli v zapadajícím slunci) ale též o podstatně méně romantické setkání s rangerem, který neuměl ani slovo anglicky, ale pro změnu vynikal ve vymáhání peněz. Což o to, na národní park jsme přispěli ještě celkem rádi, ale platit za postavení stanů v terénu okolo chaty (hrbolaté, kamenité až hrůza, kraví pastvina…) se nám moc nechtělo. Bohužel vzhledem k tomu, že nocleh na chatě vycházel podstatně dráž a počasí se tvářilo nejistě, jsme se chtě nechtě museli prostorově uskrovnit, porůznu poskytnout azyl Lukášovi a Zbyňkovi z nepostaveného stanu a se skřípějícími zuby vyřešit předložené kamenito-stanovo-lejnové puzzle bez větších ztrát na materiálu i unavených a občas nevrlých lidech.

Itinerář

Trasa (celá pěšky): dolina Lokvica – ledová jeskyně – sedlo pod Bobotovým kukem, sedlo – Bobotov kuk a zpět, sedlo – jezírko Zeleni vir – Škrčko jezero

Zvládnout celou trasu je sice docela náročné, ale pokud se vstane včas, dá se to s přehledem ujít i když se přiměřeně flákáte. Největším zabijákem je převýšení, místy nepříjemně kamenitý a konkrétně při výstupu pod Bobotov kuk občas nejistý terén (není těžké svalit na někoho pod vámi jako pozdrav pořádný šutrák). Pokud nechcete vidět ledovou jeskyni, je možné si cestu zkrátit. Stačí na kopečku nad Lokvicí jít rovně a ne doprava k jeskyni. Cesta od jeskyně o kus dál opět navazuje na stezku ke Kuku a tvoří jakousi podkovu (nakloněnou fest do kopce). Za mně osobně by každopádně bylo škoda jeskyni vynechat. Náš knižní průvodce se nad ní doslova rozplýval a my mu museli dát za pravdu.

Vyběhnout na lehko na nejvyšší horu Durmitoru ze sedla hned pod ním nezabere moc času a přece jen, když už tam člověk je, proč se nepodívat až na špičku. Lepší a bezpečnější je ale jít celou dobu po značené stezce a ne jak my netrpěliví v závěru vedle ní.

Sestup k jezeru pak prověří vaše kolena a boulderingovou zdatnost. Ohledně lezení nic přehnaně náročného nebo nebezpečného, ale někomu méně zvyklému to může trochu trvat nebo si nemusí být s krosnou na zádech příliš jistý.

Co se placení v Národním parku Durmitor týče, funguje na jednoduchém principu „když vás dostanou“. Žádný oficiální vstup zde není, ale hory pravděpodobně sem tam křižují rangeři, kteří poplatek za vstup vybírají a zkasnou i případné nocležníky. Podle oficiálních informací je možné spát jen na určitých místech (kemp, asi Lokvica, chata u Škrčského jezera etc.), ale podle turistů, které jsme potkali a kteří stanovali někde mimo, jediné, co se jim po setkání s rangerem stalo, je, že byli o pár euro lehčí (skutečně pár, žádná mastná pokuta, nejspíše jen asi tolik, co jsme my dali za nocleh u jezera – ale zpřísnit podmínky můžou kdykoliv, že…).

Chata leží kousek nad jezerem, ke kterému je třeba seběhnout krátkým lesíkem. Voda se bere přímo z jezera a všichni jsme to ustáli ve zdraví. Terén poblíž chaty je příšerně kamenitý a vměstnat pohromadě více stanů do nějakého slušného místa může být oříšek. Placů se sice v širším okolí teoreticky najde více, ale nám se stejně nechtělo platit za stan navíc. Přinejhorším se dá nocovat přímo na chatě.

Osobně bych si někdy chtěl dát výstup na Šareni pasovi. Ta hora opravdu stojí za to.

Netrvalo to ani dvě hodiny, co jsme opustili Ivanovu dolinu, les se ztratil kdesi pod námi a my mezi vápencovými skalisky a štíty hor skrze několik menších údolíček doklopýtali do doliny Lokvica. Zde jsme narazili na tábořiště fungující na velice speciálním principu. Pokud si od bači, jenž si v tomto malebném horském údolí zbudoval svou salaš, přístřešek pro ovečky a jámu na odpadky, koupíte za 10 eur sýr, můžete si poblíž jeho příbytku klidně postavit stany. Této nabídky jsme využili a sýr zkonzumovali k obědu. Byl bohužel podobně jako obdobné čerstvé výrobky tohoto druhu celkem bez chuti ať jsme jej dosolovali jak chtěli.

Zde bych měl zmínit, co nás nejen po čas oběda vcelku trápilo. Na cestu s námi opět vyrazil nejprve jeden, posléze dva společníci z místní psí smečky. Ti nás doprovodili až do Lokvice, kde ovšem spolu s bačou zmizeli za skaliskem a my zaslechli jen výstřel a zakňučení. Ani jednoho z těchto štěkajících čtyřnožců jsme pak už neviděli. Upřímně věříme, že se jednalo jen o varovný výstřel a psi celkem rozumně zmizeli, jak nejrychleji mohli – soudíme podle toho, že skolit jednou ranou dva pobíhající cíle není hračka ani pro ostříleného horského pastevce.

Kdo to viděl sněhuláka v srpnu...

Jeskyňka připomínala velikostí a pravděpodobně i funkcí ovčí skrýš před nepohodou. Podobných puklin, doupat, děr, převisů a jeskyní je celý Durmitor plný. Škoda jen že většinou jsou dost daleko od přímé cesty dobrodruha, který toho po půl dni s báglem v kopcích má tak akorát, natož aby se ještě drápal krpálem k jeskyni. Na druhou stranu jsou dostatečně blízko, aby ho pohled do jejich temných útrob lákal a mrzela ho pravděpodobná nemožnost vydat se na průzkum, zda-li zrovna tato ďoura nevede někam dále. To byl případ i dalšího podobného útvaru, který jsme po cestě do sedla zahlédli. U této jeskyně bych si i dal tu námahu spojenou s jejím dosažením vlastními chabými silami, kdyby pro změnu nebyla nějaký ten metr vysoko v nepřístupné skalní stěně Terzina Bogazu. Tak jsem musel utřít slinu a hned ji zase po vzoru méně příčetných jedinců ukápnout, neboť následný příchod do sedla nám odhalil nové dosud neviděné části pohoří včetně pozůstatku po ledovci, nádherných hřebenů a údolí vedoucího až kamsi k civilizaci.

Terzin Bogaz – vysloveně lákavý kopeček...

Po kochací přestávce v sedle se naše skupina rozdělila s cílem zamávat na sebe a vyfotit se ze dvou protilehlých vrcholků. Odvážnější jedinci (já, Lukes a Aleš) se vydali na méně přístupně vypadající Terzin Bogaz. Méně chrabří cestovatelé si to namířili naproti na Meďed (2285 m). Nutno říct, že dle jejich popisu, si cestu k výšinám oproti nám přespříliš neusnadnili. Minimálně v našem případě ale ta chvilka strachu na jednom vzdušnějším hřebínku za vrcholový rozhled stála. Z vrcholku jsme přehlédli a zhodnotili horské partie, do kterých měla naše výprava zamířit následujícího dne, splnili zadaný fotoúkol a po chvíli oddechu zamířili nazpět. Vyprahlí jak africká poušť jsme se skutáleli k táboru a Adamovi udělili třídní důtku za to, že namísto smluvených dvou flašek pití do svého malého batůžku nabral jen jednu, což je pro desetičlennou skupinu na odpoledne žalostně málo.

Atmosféra posázaví let komunistických v Černé hoře za tvrdého kapitalismu

Trasa (celá pěšky): kemp Ivan do – dolina Lokvica, Lokvica – Terzin Bogaz/Meděd a zpět (na lehko)

Cesta z Ivan do do Lokvice je vyznačená jak na mapě, tak v terénu. Zabere tak dvě hodinky když se dost flákáte a čítá jeden pořádný krpál, jinak je úvod a závěr de facto po rovině. V Lokvici je možné postavit stany na určených místech poblíž Bačovy chajdy, jen si musíte prostor pro ně odkamenit a odlejnit. Jestli si musíte opravdu koupit sýr, nevím. Tak nějak to vyplynulo ze situace.

Terzin Bogaz je, pokud stojíte v Lokvici zády k Ivan do, ten skalnatý výběžek po levé straně kousek před vámi. Když se vydáte po stezce začínající za Bačovou chajdou doleva vzhůru (nebo to jako my vezmete za šipkou přímo po stráni), dojdete do sedla mezi Bogazem a Medědem. Značená (!) cesta na Terzin Bogaz čítá trochu lezení a jeden vzdušnější hřeben. Po návratu z výpravy nás nemile překvapilo, že o několik dní později se při cestě na tuto horu zabila slovenská turistka. Při následné diskuzi po pročtení všeho, co k danému tématu internet nabídnul, jsme se s Lukášem shodli, že netušíme, kde přesně mohla spadnout a že za to do jisté míry mohla neopatrnost a zbrklost. Chce to dávat bacha, mít nějaké zkušenosti z vysokorskou turistikou a též úctu k terénu.

Jeden z našich psích průvodců zmoklý a unavený po túře

Záchranná akce na Jablanském jezeře. Nevyplatí se shazovat si za sebou mosty...

Večer nám zpříjemnili, pro změnu lidští, izraelští společníci. Zatímco si část výpravy odskočila do Žabljaku pro něco dobrého z pekárny a pro něco v konzervě večer do kotlíku, zbytek je naučil Bláznivou ZOO a zahájil konverzaci trvající do večerních hodin. Chlapi cestovali ve dvou, aby si oddychli po tříleté izraelské vojně, kde nejmenší skupina dělající cokoliv čítá dvacet lidí. My jsme si své kotlíkové vaření na kempovém vařiči rozdělili taky do dvojic, ačkoliv nám pod rukama vznikaly porce pro půl izraelské jednotky. Rýže, hrášek, bazalka, lančmít (místní „mesni narezak“) a pro někoho i rajčata se staly hitem tohoto večera a též našich přecpaných žaludků. V horách se naštěstí na štíhlou linii nehledí a i kdyby, další den nás čekal první výstup s bagáží, který nějaké to lehké obžerství snadno ospravedlní.

Trasa: Ivan do – Jablanské jezero a zpět (pěšky)

V případě, že nechcete hned vyrazit k výšinám, nabízí se z Ivan do několik příjemných kratších výletů. S pomocí mapy, kterou by neměl být problém sehnat v Žabljaku nebo dokonce na e-shopech i u nás (my ji pravda kupovali v Bělehradu) není co řešit. Stezky jsou jakž takž proznačené a kdybyste byli na vážkách, kam odbočit, následujte případného psa. Kempoví čoklíci jsou skutečně vycvičení na nejdrsnější horské podmínky a jsem celkem přesvědčen, že kdybyste se náhodou ztratili, bezpečně vás dovedou do Ivanovy doliny… Toto samozřejmě tvrdím s nadsázkou, ale bylo vidět, že trasu chodí rádi a často. Jiný případ jsou pak psi, kteří nemají stále stanoviště a toulají se od místa k místu. Jeden takový se k nám přidal později.

Ohledně zásob je v Žabljaku docela velký obchod a hned vedle minimálně dvě skvělé a fantastické pekárny, kteréžto vřele doporučuji navštívit a otestovat tamní pekařské výtvory. Jedna je hned naproti a druhá je schovaná kousek za rohem.

Síť, která zdarma posílá různě správné předpovědi počasí v SMS (anglicky) je Telenor.

Skutečně, vesnice pomalu ale jistě vymírají. Důvody jsem zmínil v předchozí kapitole. Za neustálého vyzvánění jsme posnídali, sbalili se a vyrazili pro vodu a na obchůzku první české vesničky. Cestou na hřbitov jsme minuli průvod černě oděných lidí, kteří právě uložili svého souseda mezi předky. Ač hřbitovy z hloubi duše nemám rád, musel jsem ocenit umístění toho zdejšího na kopečku nad vesnicí a výhled, který se zde naskýtá.

Výhled ze hřbitova na Svatou Helenu lenošící v údolí

Ohledně těch batohů. Ze začátku byla jejích tíha skutečně znát. Mohly za to relativně obsáhlé zásoby jídla a také počáteční nezvyklost zad. Naštěstí se v průběhu expedice záda začala svým krosnám přizpůsobovat a jídla pomalu ubývalo. Po Retezatu jsme chodili již celkem nalehko (někteří až moc, ale o tom později) a batoh se stal nedílnou součástí našich nemytých těl.

Cesta byla obsypána ostružinovými keři. Kdekdo si nejspíš vypěstoval závislost, a kdo ne, ten si přivodil lehčí otravu. Cestou přes kulaté kopečky Banátu jsme potkali protijdoucí patnáctičlenou výpravu z Česka. Dali jsme kus řeči a převzali od nich psa, který se s námi vrátil do Garnicu. Tady zmizel mezi chalupami a už jsme ho víckrát nespatřili.

Garnic je největší česká vesnice v Banátu. Krom stezek přes hory, jimiž jsme došli my, zde oproti jiným banátským vesničkám vede i zcela normální asfaltová silnice, po které přijíždějí zástupy turistů z Česka. Ze všech dědin vypadal nejmoderněji, pod čímž si ale nepředstavujte žádné 21. století. Novodobě na nás dýchala akorát ta silnice a stůl se slunečníkem před hospodou. Pod ním někteří neodolali ochutnávce dalšího bere, zatímco jiní si odskočili směrem, kde se podle mapy dala tušit jeskyně. Ta se po návratu zvědů stala dočasným dělícím elementem výpravy.

Už v průběhu cesty do Garnicu jsme pochopili, že s přesným dodržováním časového plánu to nebude tak žhavé. Skluz narůstal s každým krokem a nám docházelo, že do Rovenska, třetí vesnice a původně vytyčenému cíli dne, dorazíme jen stěží. V Garnicu se výprava rozdělila na nudně zodpovědné Petera, Jendu a Evku a na lehkovážné dobrodruhy Krysaře, Verču, Zelího, Martina a Janču, kteří usoudili, že za současné situace další hodinka zpoždění nehraje roli. První se po delší diskuzi s vážným a mírně nasupeným výrazem vydali dále po vytyčené trase, zbytek vyrazil na průzkum jeskyně nad vesnicí s vědomím následného stíhacího pochodu za předvojem expedice.

Pravá jeskyňářská pozadí.

Protože dojít do Rovenska se ukázalo být nad naše síly, našli Peter a spol. zhruba deset kilometrů před ním originální místo k utáboření. Švestkový sad. Pravděpodobný majitel pozemku se v odpověď na několikajazyčné i rukonožní dotazy jen zubil, pročež jsme usoudili, že mu pár hostí pod jeho stromy nebude vadit. Na větvích se dalo usušit propocené prádlo a opodál v lese tekl potok, což spolu se zásobami v batozích činilo tento flek téměř geniálním. Volného času v průběhu čekání na opozdilce navíc nejeskyňářská část výpravy využila k načrtnutí nových a hlavně zkrácených možností jak uzavřít přechod Banátu. Den jsme tak i přes nabrané zpoždění mohli vyhodnotit jako příjemný a úspěšný.

Večer jsme si mimo jiné zkrátili poslechem páru (Jenda a Evka), kterak diskutuje o přišití poutka. Tento asi půlhodinový zážitek se stal téměř nezapomenutelným a citacemi z uvedené slovní výměny jsme se trochu škodolibě bavili ještě dlouho po návratu domů. Když nadešel čas, sledováni blýskajícíma očima divokých psovitých šelem jsme se (někteří) uložili k dalšímu spánku pod hvězdami.

Okolo nás se potulují toulaví psi a po batozích lezou štíři. Štěkot opodál nevěstí příliš klidnou noc.
…
Nyní jsme vyrovnaní v lajně a necháváme se masírovat Verčou. Lahoda. Nad hlavami hvězdy a sušící se prádlo. Okolo blýskají oči psů. Nakonec se masáže dočká i Verča a já všem přečtu pohádku na dobrou noc v podobě právě spáchaného zápisu.

P.S.: Pokud naleznete tento deník, někde opodál budou i naše ožužlané kosti.

Přírodní sušárna...

Trasa (celá pěšky): Svatá Helena – Garnic – švestkový sad 10 km před Rovenskem

Zde je popis cesty celkem jednoduchý. Stále po klasické červené značce (pruh) vytyčené díky KČT. Ta spojuje pět ze šesti českých vesnic. My jsme to sice hned za Helenou vzali drobnou oklikou po rumunském červeném terčíku, který na KČT zase navazuje, ale není to nutné.

Původní plán byl sice dojít až k Rovensku, ale přece jen jsme studenti na prázdninách a ne dálkoví běžci, takže když se přiblížila noc, zapíchli jsme to na prvním přijatelném fleku.

Pokud vás zajímá jeskyně (velice doporučuji), nachází se na horním konci vesnice Garnic. Mapa nebo místní obyvatelstvo vám určitě budou nápomocni.